Parlamentní nebo prezidentská forma demokracie?

 

Úvod

Dvojí forma vlády v demokracii

Pustíme-li se do zkoumání jednotlivých politických systémů demokratických zemí, vypozorujeme dva základní typy – prezidentské a parlamentní systémy. Samozřejmě také nalezneme řadu odchylek, které činí jednotlivé systémy zvláštními a unikátními. Přesto se podařilo významným politologům vytyčit určité definiční znaky jednotlivých systémů.

Úvodem bych si dovolil poznamenat, že jednotlivé systémy se utvářely ve víru určitých historických událostí. Vliv samozřejmě měla i kultura a tradice daných společenství, které nesmírně ovlivnily myšlení tamních lidí a to se odrazilo i v příslušných politických systémech. Nelze si pak nevšimnout, že v rámci euro-americké civilizace převládá na „starém kontinentu“ spíše forma parlamentní, kdežto USA a po nich i státy směrem na jih preferují spíše systémy prezidentské. 

Prezidentské systémy

Je velmi obtížné rozlišit jednotlivé typy systémů. Nuance mezi nimi bývají velmi jemné. Přesto však lze vysledovat určité společné prvky pro jednotlivé systémy. Prvním typem vlády v demokracii je prezidentský systém. Jeho ryzí forma je spjata výlučně s republikánskou formou státního zřízení.

Sartori[1] stanovil tři základní definiční znaky pro prezidentské systémy.

Prvním kritériem je bezpochyby přímá volba prezidenta. Mandát hlavy států je tedy odvozen přímo z vůle lidí. Zde je však potřeba zdůraznit, že se jedná o podmínku nutnou, ale nikoli dostačující[2]. Prezident se tak stává vůdčí jednotkou výkonné složky moci a stává se relativně nezávislým na zákonodárném sboru.

Druhým znakem prezidentských demokracií je skutečnost, že jmenování vlády je plně v kompetenci prezidenta. Prezident tedy sestavuje kabinet a jednotliví ministři jsou tak plně podřízeni prezidentovi a vystupují jako naplňovatelé (a tvůrci) prezidentské vůle.

Dalším důležitým znakem je faktická neodvolatelnost[3] prezidenta. Hlava státu je volena na pevně stanovené volební období.

Klasickým příkladem je americký politický systém[4]. Kromě USA najdeme prezidentské systémy také ve státech Latinské Ameriky.

Parlamentní systémy

Ústřední institucí těchto systémů je parlament. I v těchto systémech nalezneme dva základní rysy, které jsou pro ně charakteristické.

Prvním je svrchovanost parlamentu. Parlament je tedy tím, kdo dává mandát vládě a kdo ji může v případě, kdy to shledá za nutné, rozpustit. Vláda potřebuje podporu v parlamentu, bez nějž by nemohla vykonávat správu země. Přesto zde musí být zachována také podmínka možnosti rozpustit parlament hlavou státu či sebe samým[5].

Dalším znakem je princip sdílení moci. Podle Sartoriho[6] jde v podstatě o vymezení manévrovacího prostoru premiéra v rámci vlády. Z principu sdílené moci vycházejí tři koncepty vztahu premiéra k vládě:

a)        první nad nerovnými

b)       první mezi nerovnými

c)        první mezi rovnými

V případě prvního nad nerovnými lze za příklad uvést britský model, kdy je premiér tvůrcem vlády, kdy jsou její ministři v podstatě premiérovými podřízenými. Premiér je současně vůdcem strany, což mu dává do rukou faktickou převahu nad svými ministry.

První mezi nerovnými není vždy vůdcem strany. Jeho pravomoc sesazovat jednotlivé ministry ze svých křesel je zachována. Stejně tak se předpokládá, že jeho postavení nebude ohroženo ani z parlamentních řad. Premiér zůstává ve funkci i v případě, že se změní složení kabinetu.

První mezi rovnými je pak premiér, jehož existence je spojována výlučně s existencí vlády jako celku. Stejně tak lze říci, že ani výběr jednotlivých ministrů není plně v jeho kompetenci.

Členění parlamentních systémů

Sartori podle těchto kritérií vymezuje další tři typy systémů a to:

a)        premiérské

b)       s převahou zákonodárného sboru

c)        s rozhodujícím vlivem politické strany.

Premiérské systémy

Charakteristickým zástupcem premiérského systému je britský politický systém. Potenciálním budoucím premiérem je tradičně předseda té které politické strany. Vítězná strana má v parlamentu vždy většinu, což vychází z logiky většinového bipartijního systému za existence jednomandátových volebních okrsků.

Řada politologů do této kategorie zahrnuje i německý politický systém. Rozdíl mezi britskou a německou verzí premiérského systému nalezneme už v podstatě volebního systému. V Německu se nikdy zákonodárný sbor neformoval v systému dvou stran. Obvykle byla vláda tvořena dvěmi koaličními stranami, kde jedna z nich byla silně dominantní[7]. Postupně se tak vykrystalizoval systém tří stran[8]. Zároveň je třeba si uvědomit, že volební systém Německa funguje na principu proporcionality.

Co však jednoznačně přispívá k nadstandardnímu postavení německého premiéra je institut tzv. konstruktivního vyjádření nedůvěry[9]. Spolkový sněm je způsobilý vyslovit kancléři nedůvěru pouze v případě, že zvolí většinou svých členů do 48 hodin nástupce a požádá spolkového prezidenta o propuštění starého a jmenování nového kancléře[10].

Parlamentní systémy s převahou zákonodárného sboru

Jak napovídá označení této podskupiny, rozhodující institucí je zákonodárný sbor. Vláda, jako výkonný orgán, je existenčně závislá na podpoře z řad parlamentních lavic. Je vykonavatelem vůle vycházející z parlamentu. Pokud bychom se přidrželi Sartoriho klasifikace[11], premiér zde vystupuje jako první mezi rovnými.

Systémy s rozhodujícím vlivem politických stran

Nejklasičtějším příkladem systému s rozhodujícím vlivem politických stran je Itálie. Italský stranický systém byl v době po přijetí poválečné ústavy v roce 1948 značně fragmentarizovaný. Jednotlivé strany tak musely soupeřit o své voliče napříč ideologickým spektrem. Poté se stranický systém stabilizoval a nadále vzrůstal vliv jednotlivých politických stran. S rostoucí silou politických stran se však snižovala síla vlády. „Strany se stávaly rozhodujícím zdrojem distribuce mocenských prostředků i materiálních statků s patřičným klientelismem a orientací na bezprostřední skupinové a korporativní zájmy.“[12] Italský systém se tak dočkal označení partitokracie.

Poloprezidentské systémy[13]

K poloprezidentským systémům řadíme systémy, jež nelze jednoznačně přiřadit do žádné z výše zmíněných kategorií. Výkonná moc je rozdělena mezi prezidenta a předsedu vlády, přičemž jsou oba vybaveni odlišnou legitimitou a jsou na sobě formálně nezávislí. Nutnou podmínkou je také „neparlamentní“ cesta[14] volby prezidenta. Dalším prvkem je také princip sdílené moci – jak bylo řečeno výše, prezident musí sdílet moc s ministerským předsedou a ministerský předseda musí mít zase nepřetržitou podporu parlamentu.

Jako nejtypičtější zástupce bývá uváděna francouzská pátá republika.

Závěr

Stabilita a akceschopnost

Přistoupíme-li ke srovnání těchto dvou základních typů politických systémů z hlediska strukturní analýzy, do popředí vystupují pojmy jako stabilita a akceschopnost[15].

Samozřejmě oba typy politických systémů tvoří základní stavební prvek jímž jsou politické strany. Řekli jsme ale, že vliv politických stran je systém od systému různý. Zatímco v parlamentních systémech je důležitá stranická disciplinovanost, neboť stabilita a akceschopnost vlády je dána zejména její podporou s parlamentních řad. Takto vzniklým vládám však předchází složitá vyjednávání. Již několikrát se v historii ukázalo, že přílišná fragmentarizace stranického systému může být překážkou při sestavování vlády a zároveň také překážkou ve stabilitě. Jelikož se ale parlamentní systémy obvykle pojí s poměrnými[16] prvky volebních systémů, zajišťují tak větši participaci různých názorových skupin a podporují tak také demokratičnost politického zřízení.

Prezidentským systémům nelze upřít větší stabilitu a z ní plynoucí akceschopnost. Prezident více méně nezávislý na zastupitelském sboru má volnější ruce v realizaci programu, potažmo svých myšlenek. Zde samozřejmě musím připomenout politické systémy tzv. premiérské, které se velmi blíží tomuto pojetí co do akceschopnosti vládního kabinetu[17] a jeho stability.

Samozřejmě je nutné si uvědomit, že tyto charakteristiky nejsou všezahrnující a že lze nalézt spousty dalších pozitiv, stejně jako negativ, těch či oněch systémů.

Česká republika a její politický systém

Přidržíme-li se tématu, můžeme se pokusit aplikovat předložené poznatky na politický systém ČR. Je zjevné, že pro naši zemi je charakteristický systém parlamentní demokracie, kde plní rozhodující roli politické strany. Vláda, jako výkonný sbor, je tedy plně závislá na podpoře parlamentní většiny.  Předseda vlády má v rukou určité výsadní pravomoci, ale z hlediska již několikrát zmiňované charakteristiky bych si jej dovolil spolu se Sartorim zařadit do kategorie prvního mezi rovnými. S pádem vlády jako celku odchází i premiér a stejně tak s rezignací premiéra zaniká mandát vládě.

Z hlediska dialektiky stabilita – akceschopnost se ukazuje, že obě veličiny jsou jaksi méně naplněny[18]. Zde bych řekl, že se pojí vratká stabilita s nízkou akceschopností, pakliže se nepodaří vytvořit  většinovou vládu. Toto jest asi silným argumentem pro „apoštoly“ změn v našem politickém systému směrem k většinovému a dokonce i k posílení pravomocí prezidenta spojeného s přímou volbou hlavy státu, což by přineslo zásadní změny a posun v českém politickém systému.

V úplném závěru bych ještě rád upozornil na nový fenomén nezávislých kandidátů v politice, jejichž neprůhlednost vzhledem k absenci uceleného programu díky nepříslušnosti k politické straně opět narušuje stabilitu a akceschopnost politického systému a zavádí do něj většinové prvky[19].

 

Na úplný závěr bych si dovolil ztotožnit se Sartorim a říci, že při volbě systému je potřeba zvážit pro a proti a zvolit jen dílčí úpravy v systému stávajícím a posunout jej tak kamsi do středobodu vzhledem k našemu vymezení. Sartori obecně preferuje systém poloprezidentský, jež vykazuje obecně velkou míru stability a akceschopnosti při zachování určitého rozložení názorového spektra. Přesto však i on říká, že „poloprezidentský systém není „nejlepší, nýbrž že je „aplikovatelnější“[20].

 

Seznam literatury

Klokočka, V.: Ústavní systémy evropských států, Praha 1996

Kroupa, J. a kol.: Soudobé ústavní systémy, Brno 2001

Pavlíček, V.: Ústavní právo a státověda II, Praha 2001

Říchová,B. a kol.: Komparace politických systémů II, Praha 1995

Říchová, B.: Přehled moderních politologických teorií, Praha 2000

Říchová, B.: Úvod do politologie, Praha 2001

Sartori, G.: Srovnávací ústavní inženýrství, Praha 2001

 

www.juristic.cz


 

[1] Sartori, G.: Srovnávací ústavní inženýrství, Praha 2001, str. 93-95

[2] Některé země, jako Rakousko, Island a Irsko, znají také institut přímé volby prezidenta, řadíme je ale jednoznačně k parlamentním demokraciím.

[3] Samozřejmě v americkém systému „brzd a protiváh“ je ponechána možnost tzv. impeachemntu, tedy možnost odvolání prezidenta v případě zneužití úřadu. V prezidentských systémech Latinské Ameriky zůstával po dlouhou dobu jedinou možností jak zbavit prezidenta funkce vojenský puč.   

[4] Zde si však dovolím připomenout, že v případě USA dochází k rozporu s premisou přímé volby prezidenta. Americký prezident je totiž volen tzv. sborem volitelů, kteří jsou voleni v jednotlivých státech. Přičemž každý z kandidátů získává hlasy všech voličů (tedy všechny volitele), pakliže získal nadpoloviční většinu. Může tedy docházet k (teoreticky) sporným případům, kdy je zvolen kandidát, který nemá po sečtení hlasů všech volitelů většinovou podporu lidí ve své zemi.  

[5] Říchová, B.: Úvod do politologie, Praha 2001, str. 60

[6] Sartori, G.: Srovnávací ústavní inženýrství, Praha 2001, str. 111

[7] Zde Sartori rozlišuje mezi pojmy „predominantní“ a „dominantní“. Přičemž stranou predominantní má na mysli stranu s relativní většinou a stranou dominantní stranu s absolutní většinou. V tomto spojení se jedná ale o výraz určující čistě dominanci jedné strany bez ohledu na její absolutní či relativní sílu.  

[8] J. Blondel hovoří o systému dvou a půl stran právě v souvislosti s existencí jedné dominující a jedné výrazně slabší strany.

[9] Kroupa, J. a kol.: Soudobé ústavní systémy, Brno 2001, str. 97 - 98

[10] Institut konstruktivního vyjádření nedůvěry byl v minulosti úspěšně použit pouze jednou a to v roce 1982, kdy ve funkci kancléře nahradil H. Kohl H. Smidta. Neúspěšně byl tento pokus učiněn také v roce 1972.

[11] viz. členění dle vztahu premiéra a vlády

[12] Říchová a kol.: Komparace politických systémů II, Praha 1995, str. 63

[13] Zde bych rád upozornil, že charakteristika poloprezdientských systémů má spoustu dalších velmi jemných rozlišovacích kritérií. Případné zájemce o hlubší studium tedy odkazuji na seznam literatury.

[14] tedy nejčastěji přímá volba

[15] Podstata strukturní analýzy je bezpochyby hlubší, než znázorňují tyto dva pojmy. Zjednodušeně mohou ale zahrnovat jednotlivé komponenty, jak ostatně uvádí i Sartori. Defakto lze říci, že tyto dvě veličiny jsou výstupem celé strukturní analýzy.

[16] Zde bych položil důraz na dolní komory jakožto zákonodárné sbory, mající větší vliv na tvorbu politiky, jak dokládají četná empirická zjištění.

[17] Vládní kabinet často vystupuje jako tým vedený osobou premiéra, který plní jednotící funkci a má zejména rozhodující vliv.

[18] Jako pěkný příklad nechť je nám současná pravo-levá vláda, kdy názorové neshody mezi poslaneckými kluby mohou ohrozit celkovou existenci vlády.

[19] Což mimo jiné také ukazují výsledky komunálních voleb, kde přes poměrný systém zvítězilo „dogma osobností“, kdy určité osoby, a právě mnohdy z řad nezávislých kandidátů, přeskočily mnohdy výrazně pořadí kandidátů. tento jev byl, podle mého názoru, v posledních volbách více než zřetelný. 

[20] Sartori, G.: Srovnávací ústavní inženýrství, Praha 2001, str. 145

 

WebZdarma.cz