[zápisník]    [mé práce]     [archív]     [odkazy]

 

Egon Bondy: Invalidní sourozenci

Časem zašlá knížka. Stránky unavené časem a možná i posmutnělé, že tak dlouho ležely neotevřeny. Dnešní doba nabízí mnohé jiné radovánky než čtení knih a i ty knihy jsou možná dle Bnondyovského vidění světa zbytečné. Ale člověk dělá spousty zbytečných věcí, tak proč neudělat další zbytečnost a nezabít čas čtením klasika (klasika dle svých próz samozvaného, leč pro jisté okruhy lidí vpravdě jedinečného).

Zbyněk Fišer, alias Egon Bondy je velmi plodným autorem. Invalidní sourozenci patří k jeho nejstarším literárním počinům. A protože je Bondy převážně filosofem, i v této próze se odráží jeho filosofické postoje.

Invalidní sourozenci je příběh dvou lidí, bratránka a sestřenky nebo taky A. a B., jak je autor pojmenoval. Kdo ví, možná tím dává najevo, že opravdu na mnoha věcech nezáleží a stejně tak na lidstvu a lidských životech. Proč by poté mělo záležet na tom, jak se jmenují. Kdo se již setkal s Bondyho myšlenkami, ví, že jediné co má smysl, je práce sama o sobě.  Protože jedině její plody jsou trvalé. Tady už se ale dotýkáme filosofické roviny, oné tajemné substantivní ontologie, kterou Bondy rozpracovává ve svém filosofickém díle. Invalidní sourozenci jsou ale především fikcí o vzdálené budoucnosti lidstva, které se přehouplo přes mnohé revoluce do stavu totální zblblosti. Ostrov, kde lidé žijí, je rozdělen na dvě mocnosti, které jsou si podobné jako vejce vejci. Vládne tu sorta technokratů, které přisluhují tzv. postiženci. Postiženci jsou policejní složky plné ambicí a horlivosti k plnění úkolů daných jejich vůdci. Lidé vedou prázdný život. Chodí do práce, lépe řečeno do zaměstnání, které vyplňuje jejich čas. Jejich zaměstnání je stejně zbytečné jako jejich žití. Mají totiž vše, vše je jim dáno, vše je uměle vyrobeno a naservírováno pod nos. Poslušné davy ale musejí mít pocit, že se podílejí na budování lepší společnosti. A když nestojí u pásu, nejspíše sedí před televizními obrazovkami, které jim servírují systémově nezávadnou zábavu. Jediné co lidi udržuje v napětí je neustálá hrozba válek. Ty jsou ale stejně zbytečné, jako vykonstruované. Jsou prostě proto, aby mohly existovat dvě nepřátelské mocnosti, aby ty mocnosti mohly ničit a zase budovat „lepší“ svět. Mnozí zde rozpoznají Orwella, Huxlyho či třeba Kurase, novodobého apologeta těchto myšlenek. I Bondy se snaží pozvednout varovný prst před neuskutečnitelností utopií. Ale zároveň, zdá se, rezignuje na možnost změny.

Kromě lidí – obyvatelstvu – ostrovů žijí na ostrovech invalidé. Jsou to individua parazitující na lidské společnosti, pobírající invalidní důchod a zároveň individua nic-nedělající. Žijí svými vlastními životy, na lidi kašlou. Mají svou kulturu, svůj svět. S obyvatelstvem je spojují důchody, které z jejich „společenského produktu“ ukrajují. Společnost si je vlastně vydržuje, protože jsou těmi zlými, na které lze ukázat kdykoli prstem. A krom toho, že jsou invalidé častým terčem zabíjení pocitu vlastní zbytečnosti u postiženců, je s lidmi nepoutá vůbec nic.

A. a B. patří k invalidům. Jejich příběh čtenáře zavádí do hřejivého světa, byť obklopeného prázdnotou a hnusem. Už se mi párkrát stalo, že při čtení Bondyho knih, má mysl putovala ještě dlouho po jejich přečtení po krajinách fantazie a vyvolávala ve mně vzpomínky na dosud nenaplněné žití v krásnu. Sourozenci vedli skromnou domácnost, dá-li se to tak říci. A. byl svou komunitou uznávaný filosof. B., jeho ženuška, naplněná něhou a starostlivou péčí ke svému A. Sourozenci žili obklopeni invalidními přáteli. Měli jich spoustu. Každý byl nějaký. Všichni však měli společnou lhostejnost ke světu lidí a jejich prázdným hodnotám. Pohrdali pomíjivými majetky, hmotným světem. Často se radovali. Řekl bych, že se programově těšili z každého vzájemného setkání, rozhovoru. Měli rádi hudbu a umění.

Ale i mezi invalidy se objevovalo časté názorové pnutí. Bondy zde nechal existovat revoluční skupiny prahnoucí po lepší budoucnosti celého lidstva. Naivní snílky, kteří zapomněli vyspět ze svých jinošských názorů. Najdeme zde i stoupence posmrtného bytí. Představitelé těchto skupin častokráte rozmlouvali v platónovských dialozích s A.. Rozhovory byly vedeny snahou dobrat se pravdy, najít k ní cestu. A jak je Bondymu vlastní, cílem života je poznání jeho smyslu.

Bondyho snahou vystupující mezi řádky bylo jistě i donutit mnohé „pseudointelektuály“ a začínající „umělce“ chytnout se za nos a zamyslet se nad svým konáním. A že představují invalidní důchodci černé svědomí tehdejší vládnoucí garnitury netřeba doufám zdůrazňovat.

Smutným konstatováním na závěr může být fakt, že dnešní doba invalidním důchodcům příliš nepřeje. Podíváme-li se na jejich zhoršující se existenční podmínky jako na obraz stavu společnosti, nezbude než posmutněle přijmout Bondyho vize o mrazivém úpadku západní civilizace.

 

Psáno pro Zastav se (25.3.2004)