[zápisník]    [mé práce]     [archív]     [odkazy]

 

Rozhovor

X-CORE

Jsou mladí, jsou krásní, svými ambicemi v muzice se netají, v životě mají jasno. Před rokem jim vyšla první oficiální deska Tobě Bestie. Na další už je zaděláno. Hrají tvrdou muziku, odmítají škatulku hardcore, Muzika je především baví a X-CORE naplňuje jejich bytí. I oni mají své sny. Proti ničemu nebojují, nanejvýš tak sami se sebou. Svět přijímají takový, jaký je. Přesto má smysl snažit se, aby byl ještě lepší.

 

VČEREJŠÍ KONCERT

Tak jak včera dopadl koncert?

P (Papež): No, nebylo to nic moc.

O (Ozy): Hráli tam Gaya Mesiah, R.A.D…. Byl špatnej zvuk.

Samý hardcore?

O: To právě vůbec. Gaya Mesiah jsou takový český Guano Apes. Původně jsem chtěl říct samý hezký mařky.

To klidně řekni.

O: Ale měly úplně šílený podmínky. Jako nějaký superhvězdy.

P: Měly ochranku, džusy, minerálky, ovoce, saláty do šatny….

Co přinesli pořadatelé vám?

O: Dostali jsme, co jsme chtěli.

P: Bylo to příjemný.

 

X-CORE: BIO, SHOWS & FUTURE

Bezva. Tak přejdeme k X-CORE. Nejdřív byste se mohli pro čtenáře DNA představit.

O: Já jsem Ozy – kytara, zpěv.

P: Já jsem papež. Bicí.

Kdo nám tady dneska chybí?

O: Kytarista Mira.

P: A náš novej basák Petr.

O: Já ještě ani nevím, jak se jmenuje příjmením.

Jak dlouho s váma hraje?

P: Tři koncerty.

A jde to?Už jste se sehráli?

O: Je super. Já v něm vidím budoucnost. Docela nás nakopnul.

P: Je hodně tvárnej a valí do toho.

O: A je dobrej bedňák.

Jste spolu už šest let. Baví vás to ještě pořád?

P: Mě už nebaví Ozy.

O: I když byly změny, odešel kytarista a pak se zase vrátil, Máme už pátého basáka, tak to berem jako rodinu. Není to jenom o muzice. Je to o tom, že se vidíme každý víkend a víme na sebe fakt všechno.

Co hrajete?

O: X-CORE je X-CORE. To je právě to škatulkování.

P: Asi nějakej metal.

O: Mně se strašně líbí termín metal. Někdo si myslí, že to je metal, někdo říká, že je to hardcore. Pro mě osobně je hardcore myšlenka. Pro mě to vůbec není styl hudby. Hardcore je myšlenka a hotovo. Snažíme se dělat muziku tak, aby šla z nás. Aby to bylo kytarový, aby to bylo syrový a nebyl to ten styl, co teďka všichni hrajou.

Když to vezmete retrospektivně, pořád hrajete to svý nebo jsou ve vaší muzice znatelné posuny?

P: Posuny jsou docela velký. Když si pustíš to první demo, zjistíš, že je to skoro do punku. To druhý už je syrovější. Někdo říká, že je nejhrubější.

O: Já vidím vývoj v tom, že se zlepšujeme rytmicky, snažíme se zdokonalovat a hrát co nejlíp.

Takže jste lepší a lepší.

O+P: Snažíme se.

Jak je to s historií vaší kapely? Je poznat na jednotlivých deskách, že se na nich podíleli různí muzikanti?

P: V podstatě jo. Hlavně když přišel Míra. To je ortodoxní metalista a ten do toho vnes svý. A to už poznat je. My se s Ozym známe už devět let. A ty dvě hlavy toho za těch pár let už moc nového do kupy nedají.

O: Mira do té nové desky dal strašně moc. Přinesl nové nápady.

P: My jsme do té doby byli na mrtvém bodě a naše tvorba tak trochu stagnovala.

A co vaše hudební kořeny? Kterýma kapelama jste prošli?

O: Já jsem začínal v punkových TDO. Ti mě naučili úplně všechno. Pak jsem měl kapelu Jesus On Heroin. Natočili jsme demíčko a to byl pro mě takový start. Pak jsem se potkal s Papežem a rozjeli jsme X-CORE. Od tý doby je to pro mě krevní kapela a budu za ni bojovat snad do konce života.

P: S Ozym jsme se poznali přes Jirku Schneidera (Radium.nfo) a Aleše Weissera (Ebola Joy). S těmahle klukama jsem ještě na základce založil kapelku, udělali jsme pár zkoušek no a rok na to jsem byl v X-CORE.

O: Jak byl v X-CORE? Sme spolu založili(!) X-CORE, ne?

Jak jste se dostali ke svým nástrojům? Rozdělili jste si to na začátku nějak? Každém chce být tím kytaristou v předu…

P: To už bylo dávno daný.

O: Akorát jsme sháněli zpěváka. Mě všichni srali, tak jsem se toho ujal já.

P: Já jsem už odmalička chtěl furt do něčeho mlátit. Hrál jsem chvíli na trumpetu, ale to mě nebavilo.

Trumpeta by se taky mohla hodit ne?

P: Já jsem tam plechy chtěl zamíchat. Brácha hraje docela dlouho na saxofon. Ale neprošlo to.

Třeba to jednou projde. Budoucnost máte před sebou…. Koukal jsem na stránky a máte docela nabitý víkendy.

O: No, teď se to zase rozjelo. Do prosince máme narváno. Hrajeme fakt hodně. A s dobrými kapelami.

Už jste se dopracovali do toho stádia, kdy si zvou pořadatelé vás, nebo musíte obvolávat kluby vy?

P: Na začátku, když jsme to začínali pořádně rozjíždět, tak jsme rok otravovali všechny kluby, všechny kapely, volali jsme, psali tisíce mejlů a jezdili jsme do každý prdele skoro zadarmo. A dlouho jsme z toho byli nešťastní, že prostě nic. Pak přišel zlom a ta energie, kterou jsme do toho nalili se vrátila zpátky. Já jsem vždycky říkal, že se to musí někde ukázat.

O: No a za ten rok začali volat lidi. A konečně to přišlo.

První deska tomu nějak napomohla?

P: Spíš tomu pomohlo druhý demo. Tím se to zlomilo.

O: Hodně nám pomohl Turnov a jiný fesťáky, který vidí strašně moc lidí. Najednou nám začali volat pořadatelé a ty nestačíš odmítat.

P: Jo, teď už je to příjemnější.

Kdybyste měli člověku, který tuto hudbu příliš neposlouchá, doporučit, kam by se na vás měl přijít určitě podívat, kam by to bylo? Jde o to, aby to fakt stálo za to.

O: Třeba 20. listopadu do Slavičíma, kde hrajeme s Colpem.

P: Víš, co je u mě problém? Já se vždycky tak ve středu proberu a dozvím se, kam jedem…

Z čeho se probereš?

P: Že je tady zase víkend a my budeme někde hrát.

O: Ještě plánujeme do budoucna turné. Jsme domluvený s některýma kapelama, třeba se skupinou Shatter…

Ještě mě napadlo, když do toho vrážíte tolik času a energie, jestli vám to pak někde nechybí?

O: Nám právě chybí, když to nemáme.

P: Je fakt, že toho mám pořádnej kotel. Přes týden jsem v Praze, chodím do práce, odpoledne sedím ve škole. Padne pátek, sbalím to v Praze, jedu sem, sednu do auta, jedu někam, přijedem, vyspím se, jedem někam, přijedem, vyspím se a v neděli valím do Prahy. Je to takový kolotoč. Furt na kolech.

A co ponorky?

O: Ve studiu jsme měli ponorku. Ale ráno jsme se probudili a jako by se nic nestalo. A co, zajdem na pivko?

P: Znáš to, každý má občas ty svý problémy, ale my jsme trpěliví a víme, že to přejde.

O: Už se známe.

P: Vím, že když mě Mira pošle do prdele, tak to nemyslí tak, že by mě do tý prdele fakt posílal.

Kam míří X-CORE? Jaký je váš směr, váš cíl?

O: Dostat se k ještě více lidem. A hlavně k lidem, kterým se to líbí. (Proč to cpát někomu, komu se to nelíbí?) Proto taky hrajeme všechny koncerty, nevybíráme si. Pokud jsou přijatelný podmínky, dobrej zvuk, tak přijedeme kamkoli.

A jaký jsou teda ideální podmínky, kdyby vás chtěl někdo pozvat?

P: Solidní zvuk… Jinak džusy do šatny nepotřebujeme. Teda jako nebylo by to špatný.

O: Hlavně aby přišlo dost lidí, bylo příjemný prostředí a pak je to v pohodě. A vždycky se s náma dá domluvit i o penězích. Nejsme nijak ortodoxní. A vůbec – vytáhni složenu za tenhle rozhovor, vole.

S kým byste si chtěli jednou zahrát?

O: Moje kapela je Machine Head nebo Hatebreed. S takovou kapelou bych si chtěl zahrát. Je to můj sen.

Sny se občas plní.

O: Právě to je to. Já tomu věřím.

P: No, ono zahrát si s takovýma kapelama, jako třeba říkal Ozy, to zas takovej problém není. Ale musíš si to zaplatit. Dáš třeba dvacet tisíc a zahraješ si před kapelou třeba v T-mobile aréně. A to není zrovna tak, jak bych to chtěl.

A proč to teda ty kapely dělají? Proč za to platí?

P: Je to reklama jako prase.

O: Ono jako je to dobrý. Pomůže ti to. Věřím tomu, že když do toho dáš nějakou energii, tak se ti to vrátí. Můj sen byl zahrát si v Trutnově. Tam jsme potkali Clawfinger. Bavili jsme se s nima, bavili jsme se se Soulfly, se Suicidal Tendences, s Anthraxem. To jsou takové moje životní sny a všechno se to pomalu plní.

P: Jeden rok jsme byli na Trutnově a tak jsme chodili a říkali si ty vole, tady si jednou zahrát… No a druhej rok jsme tam hráli. No a já bych chtěl do budoucna nějaký zahraničí. Byli jsme teda už třeba v Rakousku a měli jsme hrát v Polsku.

O: S Polskem to ale nakonec nevyšlo.

A rýsuje se nějaký zahraničí?

O: No, je domluvený to Polsko, ale uvidíme, jak se domluvíme. Minule byly dost špatný podmínky.

 

 

MADE IN HARDCORE?

Moje oblíbená otázka. Jaké je ústřední téma vaší tvorby? O čem to je?

O: Přiznám se, že jsem nad tím teď dost přemejšlel. Dřív jsem byl třeba strašně tak jako nasranej a tak to byla samá bestie a probuď se a zabí ho…

P: Tys už zabil lidí, voe…

O: Ale ono to už není jenom o tomhle. Začal jsem nad tím víc přemýšlet. Udělali jsme třeba skladbu „Revolta“. Je to o lidech, kteří podporujou stávku a vůbec neví, o co de. Nebo o člověku, který drží tvůj osud v rukách, když tě třeba vyhodí z práce.

P: Ono je to hodně aktuální. Ozy teďka shání novou práci…  Je to hodně o tom, co se děje kolem nás. O normálních, běžných problémech. Co tě trápí, co řešíš.

O: Rozhodně je v tom znát vývoj. Já nevím, co a o čem budem zpívat třeba za rok.

P: To budem zpívat o lásce.

O: Píšem o tom, co nás štve…

A co vás teda štve?

O: Asi to nejsou přímo nějaký lidi.

P: Vem si třeba ten hardcore. To je o tom škatulkování.

O: Hardcore je myšlenka za kterou si stojíš. A ne, že přijde nějakej druhej buzík a řekne ti, že je to takhle a ty na to kývneš. Tohle se mi nelíbí. Já si stojím za tím, co řeknu a hotovo. Teď se třeba skvělý kluci stali straight edge. Nic proti nim nemám, naopak je respektuji. Ale najdou se i takoví, že se s nima nedá bavit. Jsou prostě in. Proč? Člověk by se měl chovat jako člověk a bavit se s každým a ne se dívat, jestli to je metalista, hardcorista… Pokud to není fakt nějaký nácek, tak je to v pohodě.

P: Jsou lidi, kteří si vyberou jednu škatulku, uzavřou se do ní a už tě tam nepustí.

Nicméně otázka byla, co vás štve?

O: Já nesnáším fašismus, nacismus a rasismus. Dokážu se bavit úplně se všema. I když je to třeba nějakej zmrd, kterej podvádí svou manželku. Je to jeho věc. Ale s náckama se bavit nedokážu.

P: Já myslím, že to je hodně o toleranci. Nechci brát nikomu jeho názor.

O: Pro mě je důležitý, aby sis za svým názorem dokázal stát. Když už něco řekneš, tak to platí.

P: Pořád bojuješ sám se sebou. Ale jsi jenom člověk.

Hardcore je myšlenka. Tvoje myšlenka? Nebo jaký by to měly být myšlenky? Máte nějaký zásady?

O: Člověk by si měl stát za svým a nebýt takovej, kam foukne vítr…

P: Nepřevlíkat kabáty. To znamená být upřímnej a férovej.

Jste upřímní a féroví?

P: Já si myslím, že určitě. Snažím se s každým jednat na rovinu. Není člověk, kterého bych třeba nenáviděl. Za co?

Já bych myšlenky spojené s hardcorem stejně zkusil rozpitvat.

O: My jsme ale metalová kapela.

Nakousli jste třeba straight edge…

O: Já si jich vážím. Je to ale individuální věc. Když je někdo třeba vegan, tak má být vegan, ale nemá to nikomu cpát. Smutný je, když to člověk dělá proto, že to dělá třeba jeho kámoš a nepřemejšlí nad tím, proč. A to se mi právě vůbec nelíbí. Člověk by měl dělat to, co cítí. A ne, že Papež je vegan, tak já budu vegan taky. Vždyť to je blbost. Až na to přijdu sám, tak vegan budu. Ale nikomu to nebudu cpát!

P: Jak já si představuju hardcorovej život… Přes tejden budu klidně kravaťák, večer tu kravatu shodím a zajdu si do normálního klubu, poslechnu si dobrou muziku, o víkendu zajedu na koncert, zadovádíme si, zablbneme... V pondělí zase půjdu vydělávat peníze, který pro ten blbej život prostě potřebuješ.

A co ty zažité představy, že je hardcore protest, že k němu patří třeba vegetariánství, to neberete?

P: Já to nikomu neberu, když to tak cítí, ať to tak dělá. Ale pro mě toto hardcore určitě není.

Já osobně mám hardcore spojenej s protestem, anarchismem. Cítíte to třeba takhle nějak?

P: Já osobně proti ničemu tímhletím nebojuju. Nemám tu potřebu. Pro mě je to muzika.

O: Já píšu texty. Nejsem ten, kdo sedí u televize a řve kurva to je zasraný a to je nahovno. Napíšu o tom radši ten text, vyřvu to ze sebe. Dám do toho to, co mě štve. A předávám to dál lidem. A říkám, hele, proč chodíš třeba stávkovat, když o tom nic nevíš, proč si o tom třeba něco nepřečteš? Já do toho dávám všechno. Vyřvu to ze sebe na pódiu a pak jdu do toho nového týdne očištěnej. A těším se na další víkend, až zase vyrazíme a uvidím ty svý kámoše. Není to jenom o muzice. Jezdíme po celý republice, všude máme kamarády a těšíme se na ně.

P: Svým způsobem to je taková komunitka. Ale já nejsem zavřenej jen do tý komunity. Jsou v tom asi hodně společný zájmy. Oni mají tu práci a mají tu muziku. Na nic ostatního už není čas. A my to máme to samý. Takže máme hodně společnýho. Je o čem si povídat, je co řešit, je co dělat.

Hodně kapel je spojených s určitýma myšlenkama, s nějakým hnutím, s politikou…

O: Já bych k tomu chtěl říct, že mi nikdy politicky hrát nebudeme, politika jde mimo nás. Tohle NECHCI.

Hardcore bývá někdy spojený s anarchismem…

O: Kdyby tady byl anarchismus, tak bysme asi museli na stromy. To prostě nejde.

P: Pravidla musí bejt.

Pročítal jsem si recenze a reakce v různých fórech na internetu a spoustu hardcoristů vás zatracuje, právě proto, že jste trochu jinde než oni…

O: Děláme to, co nás baví.

P: To je právě o těch škatulkách. Někdo řekne, vy hrajete hardcore, tak proč se chováte jinak, než požaduje ortodoxní hardcore?, nebo jak tomu říkaj. Hlavně jsme nikdy nevyřkli, že hrajeme takovejhle styl.

O: A hlavně nám vůbec nevadí, co říkaj tyhle lidi. A nezatracuju je pro jejich názor. A když za mnou přijdou a chtějí se pobavit o nějakém textu, tak se s nima o tom rád pobavím.

 

O ČEM TO JE, O ČEM?

Přejdeme k textům. Možná budu trochu jízlivý, ale v recenzích se často objevuje kritika na vaše texty. Všimnul jsem si, že se některé náměty opakují. Máte o čem psát?

O: Je o čem psát.

P: Já teda nemůžu souhlasit se všema Ozyho textama, ale nevaděj mi.

Vy sami tedy necítíte texty jako slabinu? Jsou rovnocenné vzhledem k muzice?

O: Víš, ono je strašně težký udělat českej text do týhle muziky. A my chceme zpívat česky. Líbí se nám, když lidi zpívaj s náma. Když zpíváš anglicky, tak ty lidi kolikrát neví, o co de.

P: Je to spíš o tom jednom člověku.

Všechny texty jsou Ozy?

O: Ne, to ne. Třeba Míra taky jeden napsal.

Jak vznikají vaše věci? Já jsem se to ještě od žádný kapely nedozvěděl… Kdo s tím přijde jako první? Nebo je to věc jednoho člověka?

P: Někdo přijde s rifem, přidávají se k tomu další věci…

A text přichází potom? Nebo současně s tím rifem?

O: Já vždycky udělám nějakou svahilštinu a pak až udělám text..

P: Výjimečně přijde text jako první.

O: Často je to ale tak, že má někdo, jako třeba naposled náš kytarista, své období a nápady nosí jenom on. Já k tomu třeba řeknu jen pár připomínek.

P: Třeba teď má své období Ozy.

O: Každý do toho dá to svý. Je to o domluvě.

P: Občas se i pohádáme. Každý je do toho zapálenej a chce prosadit to svý. Vždycky to ale bylo o vzájemné dohodě. A o kompromisech. A hlavně je to o lidech. Radši budu hrát s dobrým člověkem, se kterým se dá vyjít. Prominu mu, že je třeba o stupínek méně dobrej muzikant než jinej, kterýho znám, ale ten může být zase pěkná piča.

O: Takhle jsme vybírali basáka. Super kluk, nakopl nás, v pohodě…

P: A my hlavně víme, že se časem vyhraje. Nikdo z nás, kromě Miry, ten byl Pán Bůh od začátku, to neměl jinak. Všichni jsme začínali.

Vaše texty jsou docela morbidní… Pronásledují vás přízraky?

O: Já bych řekl spíš agresivní… Přízraky mě rozhodně nepronásledují. A hlavně nejsem typ, co jde ožralej po ulici a někoho zmlátí. Já se vybiju v těch textech a pak jsem jako znovuzrozenej.

P: Já ti musím říct, že jsem v sobě měl docela dlouhou dobu konflikt, že zpíváme o těch špatnejch věcech, cpeme to do lidí… a jak to na ně asi působí? Přišlo mi to, že do nich zasíváme zlo. No a postupem času jsem zjistil, že lidi přijdou na koncert, vyblbnou se a přes týden jsou v pohodě. Tu agresi a ten bordel ze sebe vysypou na koncertě.

O: Ještě k textům… je v tom určitý vývoj. Některý věci bych už takhle třeba nenapsal. Dám příklad – „Fuck Off Skinheads“. Dneska bych to už takhle nenapsal. Skinheads jsou v pohodě. Ono jde spíš o nácky, jen jsem to tehdy napsal takhle. Mrzí mě to teďka. Ale už je to napsaný a stojím si za tím. Správný skinhead, když si to přečte, tak to pochopí. Stejně tak „Tobě bestie“. Dneska už bych to asi nebyl schopnej napsat. Jsem šťastně zamilovanej, plánuju budoucnost…

Tak to jsem zvědavej, kam se posunete ve vaší tvorbě…

P: Vždyť říkám, že to bude o lásce. O budování vztahů.

Jaké poselství s sebou přináší vaše poslední deska? Co bych si z ní měl odnést, když si ji poslechnu a budu nad ní přemýšlet? Čím mě to může obohatit?

O: Vezmu to na příkladu. Song „Tobě bestie“ je o tom, jak se kluk zblázní do holky, ona mu ublíží a on ji zabije. Další song „Probuď se“ na to navazuje a je o tom, že si to ten kluk uvědomí a prosí ji, aby se probudila, ale už to nejde vrátit zpátky…

P: Je to o tom, že bys měl dřív přemýšlet, než něco uděláš. Třikrát měř, jednou řež. Nejednat zkratkovitě.

O: Řešíme tam i korupci. Udělali jsem nový song „Zaplať a vyhraješ“. Člověk má pocit, že je to normální. Ale ono to úplně normální není. Pro mě je důležitý, aby si to ten mladý kluk poslechnul a zapřemýšlel nad tím. Nemusí to dělat hned podle toho, ale aspoň se nad tím pozastaví a zapřemýšlí. V naší muzice je spousta agrese, ale v tom je také spousta ironie.

Na poslední desce se objevily hlasy ze spřízněných hudebních těles. Hrávají s váma i na živo?

P: Když je dobrá nálada a dobrá atmosféra, tak jo…

O: Jak jsme už říkali, ono to není jenom o muzice, ale hlavně o kamarádech. A právě když jsme natáčeli desku, tak jsme je pozvali, ať přijedou zakalit, třeba nám s tím i pomoct.

Už je zaděláno na nový materiál?

P: Nahrávání plánujem na březen, duben.

Hráváte už nové věci na koncertech? 

O: Ne, to ne. Papež chce, abychom si to schovávali na desku.

P: Zatím se nám nikdy nepodařilo vydat desku s kompletně novýma věcma.

O: Mě na tom zajímají hlavně reakce lidí. My uděláme novej song, mně se to líbí a zajímá mě, co na to řeknou lidi. To je to, proč to dělám.

P: A když to bude o ničem, tak proč to zas cpát na desku.

O: Jo, měli jsme hodně takových věcí…

Přichází nějaké nápady z venku?

P: Ne, je to hlavně z nás. Nic takového nás nepotrefilo. Je to o těch čtyřech lidech.

O: Já přemejšlím hodně nad lidma. Takže vlastně jo. Když se mě to dotýká, tak o tom určitě napíšu.

P: Když já už těch kamarádů moc nemám. U mě je to omezený na tu naši kapelu a těch pár blízkých lidí v okolí. V tom shonu najednou zjistíš, že už těch kamarádů, který za to stojej, není tolik.

O: Já mám nejlepšího kamaráda a ten hraje na bicí…

 

ZNOJEMSKÁ SCÉNA IN DA ACTION

Zastavíme se u znojemské scény… Možná se ani nebudu raději ptát, zda je tu nějaká HC scéna nebo jiná scéna. Spíš se zeptám, jak je to tady s muzikou, jestli je Znojmo inspirující pro muzikanty?

P: My jsme měli rozhovor v Rock Reportu a ten byl trochu jinak „sestříhaný“, než jak jsme to řekli a skoro celá znojemská scéna na nás za to byla nasraná. A hlavně ti, co za to nasraní být měli, tak přišli a řekli, hele, dobrej rozhovor, v pohodě. A to sou ty lidi, kteří vysedávají v hospodě a furt jenom žvaní. Kvalitní kapely tady každopádně jsou. Jsou tady velcí muzikanti jako třeba Czerney Petr Band a další. Nerad bych někoho vynechal.

O: Sinfull Channel… Nechci vyjmenovávat, kvalitní kapely tady ale rozhodně jsou.

P: Já to hlavně nestíhám sledovat. Skoro tady nejsem. Vesměs mi to ale připadá, že v těch dobrejch kapelách hrajou ty samý lidi a ty tady hrávali už hodně dřív.

O: Pro mě byla největší kapela TDO. Ti tady tak zvedli laťku, že ji ještě nikdo nepřeskočil.

Co kluby? Je tady kde hrát?

O: No, je tady Gogo… Pořádat koncerty je ale dost nevyzpytatelný. Jednou totiž přijde dvě stě lidí a jindy jich přijde pět.

Čím to je podle vás? Lidi chodí raději do hospody, nebo sedí doma na zadku?

P: Přišli jsme na to, že když je tejden před výplatou, tak ty lidi nepřijdou. To je jedna věc.

O: A druhá věc, když je něco vedle ve vesnici, třeba nějaká zábava, tak jdou kolikrát raději tam…  

Takže spíš než o lenosti je to o konkurenci?

P: Já myslím, že ta lenost v tom zatím až tak nebude.

A nemůže to být v tom, že lidi dneska poslouchají něco jiného?

P: Určitě trochu.

O: Já si pamatuju, že když jsem chodil do Goga, nikdy se nestalo to, že by tam bylo málo lidí. Vždycky bylo narváno. Kdysi jsem tam dělal DJ a vždycky bylo narváno. Když jsme tam hráli s TDO, zase bylo narváno. Když hrála hardcorová kapela, bylo natřískáno... Dneska už je toho ale asi tolik, že si lidi víc vybíraj.

P: Taky je to asi trošku o tom klubu. Sám víš, že teď v Gogu valí hodně housky-párky. Tý živý muziky už tam zas tolik není.

O: Ale buďme rádi, že tady Gogo je.

P: Jo, zaplať Pán Bůh za to.

O: A prej se tu bude otevírat ještě jeden rokáč…

Myslíte si, že Gogo dokáže pořád ještě oslovit lidi svou nabídkou? Já mám pocit, že točí pořád to samé, že je to dost tendenční a hodně věcí se opakuje. Čekal bych třeba nějaké nové, mladé kapely.

P: Ono je to asi o tom… no, já se jich nechci moc dotknout, ale začali být spíše obchodníci. Začali fungovat více marketingově a zvyšovat okruh lidí, kteří by do toho klubu přinesli nějaký ten výdělek. A to je příklad těch house parties. Je to o penězích.

O: Ale díky tomu, že vydělají na tomto, můžou dělat živou muziku.

A myslíte si, že lidi půjdou na koncert proto, že je to živá muzika, bez ohledu na to, co to je, anebo si vybírají? Je tady prostor pro experimentování? Chodí lidi na tu konkrétní kapelu, anebo jdou prostě do klubu, protože je to takhle baví?

O: Já si myslím, že 80 procent lidí přijde kvůli kapele. A právě Gogo sází na to, že na tuhle kapelu přijde, já nevím, tolik lidí, tak ji zařadí do programu.

Jde o to, jestli tu mají šanci i neznámé kapely, které by sem někdo rád pozval, aniž by musel mít strach, že se jim nezaplatí ani ten cesťák.

O: My když hrajeme někde, kde jsme nikdy nehráli, tak se musíme domluvit s někým místním. Protože ty lidi přijdou na ně a pak se jim možná zalíbíme i my. A v tomhle jsou super fesťáky. Člověk uvidí spoustu kapel, začne se mu to líbit, koupí si CDčko...

Máte radši fesťáky nebo koncerty?

O: Já mám radši klubovou scénu. Mám rád malý kluby.

P: Já mám strašně rád fesťáky. To prostředí tam. Zas ty kluby mají perfektní atmosféru. Ty lidi jsou tam na tebe nalepený a když je tam pořádnej kotel, tak z toho máš husí kůži. Kluby jsou o tom kontaktu s lidmi. Fesťáky jsou zas velký, po technický stránce dobře zajištěný, je tam toho hodně…

O: Ono je to asi jedno. Musí to být hlavně dobře udělaný organizačně.

Když jste na pódiu… dá se říct, že jsou koncerty, který si odjedete jako řemeslníci a jindy je v tom toho prožitku mnohem víc?

O: Já do toho vždycky dávám všechno. Je fakt, že když je těch lidí víc, tak tě to pořádně nakopne…

P: Když je pár lidí, který  aspoň trochu pařej, tak je to rozhodně lepší, než tisíc lidí, kteří stojí se založenýma rukama a koukaj na tebe. To už tě pak spíš prudí.

O: Já sem ale vždycky úplně stejně spocenej…

A máte nějaké metody, jak je rozhejbat? (Třeba skočit mezi lidi…)

O: Jo, to já skáču.

P: Dá se to, ale pokaždé je to jiný.

O: Asi platí, že co kraj, to jinej mrav. Umění ale je, dát do toho všechno, ať hraješ před spoustou lidí nebo jich je tam deset.

Co fanynky? Máte je rádi?

P: Jsou, někdy jsou i hezký. To udělá asi každýmu dobře… ale určitě to není důvod, proč to děláme.

O: Jo, když ti někdo ve dvě v noci napíše esemesku, vysvětluj to svý přítelkyni.

Dostáváte mejly?

P: Jo…

Kdo jich dostal nejvíc?

O: No, ono jde o to, že na stránkách mám mejl jenom já… a pak mi chodí mejly jako třeba: Papež je pěknej… Ono je to příjemný, pokud ti to neleze do osobního života.

P: Vždycky ti to zadrnká na ego, seš chlap. 

O: Hm, řekneš si, pořád stojíš za něco. Ale dřív těch fanynek bylo víc.

P: Člověče, divím se, ale na ty koncerty chodí někdy fakt moc pěkný holky.

Jestli to třeba není tak, že doma musí hrát slušný a hodný holky a na těch koncertech hledají…

P: No, to je právě o tom uvolnění a odreagování.

 

ŽIVOTA BĚH

Co vám dává muzika?

P: Dobrej pocit, že za tebou něco zůstává.

O: To je to, co mě v muzice naplňuje. Vím, že nejsem ten, co chodí do práce a z práce do hospody a všechno se to točí v jednom kruhu.

P: A co je na tom fantastický jsou zážitky. Když pak sedíme a kecáme a smějem se třeba i tomu, co mohl být předtím pěknej průser.

Hodně lidí hledá svůj smysl života…

P: Já jsem měl období, kdy jsem se rozhodoval, jestli bez tý muziky budu nebo nebudu. A jako vždycky to vyhrála muzika. Dokaď to půjde, tak to budu hrát, i kdybych to měl lámat přes koleno. Moc by mi to v životě chybělo… Párkrát jsem se dostal do situace, že se všechno posralo, ale ta kapela mi zůstala. A toho si vážím asi nejvíc na tady těchto magorech…

O: I já, no.

Co vás kromě hudby naplňuje?

O: Moje přítelkyně.

P: Práce, škola už ani tak ne, přítelkyně (nová přítelkyně).

O: Moc času ale nezbývá.

P: Fakt velká část času spadá do X-CORE.

O: Já se starám třeba o management kapely. Pečuji o obsah internetových stránek, které nám dělá náš kamarád Hans Wojnar a za to mu patří velké dík.

P: Ženský docela brečej.

O: Ale moje přítelkyně ví, že bych bez toho nemohl být.

P: Jo, to se mi taky na ní líbí, že to bere tak, že když mě zavře doma, tak budeš nasranej a ona pak taky…

O: Já se vrátím z koncertu a vím, že jí to přes týden vynahradím.

 

ZA HRANICE PRODEJNOSTI

Říká se, že dobrá hudba si své posluchače najde sama. Ozy se stará o management kapely. Je nutné vyvíjet takhle rozsáhlé marketingové aktivity? Patří marketing do muziky?

O: V dnešní době máš tolik kapel, že musíš bojovat.

P: Dneska se musíš líbit. Sám víš, kolik stojí nafta a další věci. My v podstatě ani nepokryjem náklady. Svým způsobem se potřebuješ prodat. Ale především musíš být dobrej.

O: Musíš se o sebe starat. Když se nebudeš česat, tak budeš mít za chvíli vlasy jak debil.

P: Stejně tak musíš pečovat o svou kapelu. Jinak si pořádně nezahraješ.

Kde jsou hranice? Pro jaký časopis byste třeba neudělali rozhovor?

P: Narážíš třeba na to, jestli bysme šli do Esa?

Asi byste mě překvapili, kdyby jo. Nicméně kde jsou hranice, kdy byste řekli, tohle už fakt smrdí?

O: Mně by to začalo smrdět, kdyby mi řekli, co mám odpovídat. Pokud mě nebude nikdo omezovat, tak dám rozhovor klidně i do toho Brava. Vždycky si to přečtou lidi, kteří si to chcou přečíst. A pokud mi někdo nadiktuje otázky a odpovědi, a může to být třeba největší undergroundový časopis, tak mu řeknu, víš co, vem si to a jdi dom.

P: Je to hlavně o svobodě projevu.

O: Stejně tak v muzice. Pokud mi nikdo nebude diktovat, o čem zpívat, tak je to pro mě přijatelné.

A máte pocit, že to takhle funguje? Že vydavatelství diktují kapelám, o čem mají zpívat?

P: Určitě. Vydavatelství chtějí vydělávat.

Nepoškodí to pak kapelu samotnou?

P: Ortodoxní fanoušci sice odpadnou, ale nabalí se kotel lidí, kteří si jedou na tom trendu. A takových je spousta. Koukají na MTV, tohle zrovna frčí, tak si nakoupí CD a teďka poslouchají tohle.

 

KUDY KAM aneb HRA NA VIZIONÁŘE

Koukáte na telku?

P: Mám ji doma.

O: Dneska dávaj Pojišťovnu štěstí. Ale jo, rozumně. Mně se třeba líbí Óčko.

P: Já když kolikrát přijdu domů unavenej, zpráskanej, tak jsem obyčejnej konzument, koukám na to, běží obrázky a je mi vlastně jedno, co tam dávají.

Chybí vám něco v nabídce televize či rádií?

O: Mně se líbí právě na tom Óčku, že dávají prostor i neznámým začínajícím kapelám.

P: Svého času jsem přemýšlel, že bych udělal do regionálních rádií undergroundový bloky. Ale ztroskotalo to na tom, že jsem neuměl rádiům nabídnout to, za co by to mohly dělat. Jednoduše jsem nemohl souhlasit s tím, aby ta kapela platila pět tisíc rádiu za to, že je tam pustěj. To asi není to, co jsem chtěl.

Vidíte v tomhle pozitivní přínos internetu? Pro příklad mě napadá Rádio 1 v Praze, rakouské FM4 a jejich vysílání po síti. Ty rádia se zaměřují na úzké skupiny posluchačů a třeba v našich (znojemských) podmínkách by se neuživily, ale můžeme si je přesto poslechnout po internetu.

P: Mně se v Praze líbí Rádio Beat. Měli jsme tam i rozhovor. Tam se takovýhle věci – nášupy pouštěj.

O: Funguje tam totiž člověk, Davy Kradl ze skupiny Despice, který si to umí prosadit. Dělá to dobře a je do toho zapálenej.

P: S internetem je ale asi zatím problém v tom, že je hodně málo lidí, který k němu mají přístup. Většinou ten přístup mají ve škole či práci a tam si těžko budou poslouchat rádio.

O: Ale je dobře, že to je. Já hlavně nesnáším ty rádia, třeba Evropu 2, kde se točí furt dokola to samé.

A proč to ty lidi poslouchají? Nemají alternativu?

P: Já mám pocit, že rádio je kulisa. Třeba u nás v práci. Ženský mají puštěný rádio, ale nikdo to neposlouchá.

Podívej se ale na dnešní mládež – ti to přece poslouchají.

O: Protože jim nic jiného nezbývá…

Já se ptám, jestli je to tím, že se jim to fakt líbí nebo nemají alternativu či možnost, aby se jim mohlo vůbec líbit něco jiného?

O: To je asi ta druhá věc. Kam vlezeš, tam slyšíš to stejný. A to se ti tak zavrtá do podvědomí, že se ti to tam prostě usadí a třeba se ti to začne i líbit.

P: To máš jak s reklamou. Když do tebe budou hučet, tahle pasta je nejlepší, tak půjdeš a automaticky v marketu šáhneš po týhle pastě.

O: Mně se v této souvislosti líbí náš vydavatel Cecek. Ten přišel a řekl: Dělejte si, co chcete. Je to všechno jenom na vás. My jsme za ním pořád chodili a ptali se ho, jestli se mu to líbí. A on řekl: Je to všechno na vás. A nikdy třeba neřekl, že má punkový label, tak by to mělo být víc do punku.

Kam si myslíte, že spěje hudba? Co budou poslouchat naše děti?

P: Všechno se to vrací, móda se vrací, muzika se vrací…

No ale naše babičky si těžko mohly představit HC… Otázka možná je, jestli nás ještě něco může překvapit, anebo se to bude všechno spíš matlat dohromady?

P: Jo, ale tenkrát takováhle technika ještě nebyla. Neumím si  představit, kam to může jít ještě dál, ale mám pocit, že už tady všechno podstatné máme.

O: Já bych si přál, aby mě ještě něco překvapilo.

Kdy Vás naposled něco překvapilo?

O: Mně takhle třeba překvapil Meshugagh. Co oni dělají s rytmikami, takhle nikdo nehraje. To je geniální.

Co třeba ještě posloucháte? Kam si utíkáte?

O: Já se vracím hodně k Iron Maidenům.

P: Já mám rád funky, můžu jazz, můžu totální nášup. Když si chci odfouknout, tak si pustím nějaký pohodvý funky, mám rád instrumentálky, vážnou hudbu - mollový smyčce, když to tam hezky drhnou. Pro mě je hudba uvolnění, pohoda, klídek.

O: Já miluju „pana“ Hendrixe. Teď hodně poslouchám Agnostic Front, Sick of it all, Madball. Já v tom slyším obrovskou energii. Shrnul bych to tak, že poslouchám kapelu, u který cítím energii. Pak jsem schopnej lítat po posteli a hrát si na rockera. Někdy je to nášup, jako třeba v případě Kornů, ale chybí v tom ta energie.

P: Energie určitě taky, ale to musím mít náladu si u toho pořádně zablbnout. Nejradši mám, když si to navalím do sluchátek, zpívám si u toho, lítám u toho jak kokot…

Zpíváš si v tramvaji?

P: Jo, někdy jsem se přistih, že jo.

 

 

INSIDE OUT

Mě osobně u kapel, který mám rád, zajímá i to pozadí…

P: Díky, díky…

Pozor, to nebyl kompliment. Nicméně zajímá mě, co to je za lidi, co mají rádi, co čtou, co je ovlivňuje, čím by mě mohli inspirovat, povzbudit, nasrat…

O: Mě hodně naplňuje moje práce. Já pracuji s dětma, který jsou postižený autismem. Hodně mě to zajímá, studoval jsem na to. Bohužel budu muset skončit, v práci se vyskytly určité problémy. Bral jsem to hodně vážně, naplňovalo mě to, i když jsem chodil často domů psychicky vyřízenej. Řekl bych, že mám dva životy. Jeden je ta muzika a druhej je soukromej život a tam patřila hodně ta práce.

P: Já osobně mám problém s určitýma prioritama. Jsou čtyři věci, který stihnout prostě chci, i když mě to hodně unavuje. Je tam škola, která mě připravuje na budoucnost, patří tam práce, která mě umožňuje vydělat peníze na živobytí, je tam ta muzika a ženská. Vždycky jsem se to snažil nějak skloubit. Snažím se, abych nemusel ubrat ani na jedné z těch věcí, i když to kolikrát skřípe. Chci tyhle všechny věci dělat plnohodnotně, prostě sedět jedním zadkem na čtyřech židlích.

Pojďme ještě zamudrovat. Konfrontace morálky a peněz. Může dělat člověk práci pro (velký) peníze, aniž by ho bavila?

O: To je téma jako pro mě. Svou současnou práci dělám rok. Když někomu řeknu, za kolik dělám, tak se mi směje. Dělal jsem to hlavně pro ty děcka a taky pro sebe. Ale postupem času zjišťuju, že to nejde takhle dělat. Ty peníze prostě potřebuješ.

P: Ono je hezký říkat, že seš šťastnej, že ty peníze nepotřebuješ, ale bez nich to tak dobře nejde. Já to beru tak, že je určitý minimum, který si musím zajistit a za to jsem ochotnej jít dělat, neřeknu cokoli, ale musí se to shodovat s mojí morální stránkou. Nemohl bych dělat něco, kde bych podváděl lidi a lhal jim do očí. To já nedokážu. To jsou ty hranice. Ale klidně budu dělat práci, která mě nebude třikrát bavit, ale zajistí mi živobytí. Tu zábavu si najdu jinde.

Nakolik si myslíte, že v tomhle hraje roli okolí, že vás šrotuje a vtahuje do hry o peníze?

O: Mě se to netýká, já žiju tím ježděním, kamarádama, přítelkyní. To je moje bohatství.

P: Pro mě má větší hodnotu to, že se budu dobře bavit s kámošema, než abych se plahočil pro nějaký komfort, který stejně neužiju.

A jste spokojení s tím, jak svět funguje?

O: Člověk si asi musí zvyknout.

P: Mě se ty věci politiky zatím nijak přímo nedotkly. Zatím to neřeším, stejně to nevyřeším. Každej by měl hlavně začít u sebe. Když bude žit každej alespoň tak, aby se nemusel stydět sám před sebou, tak to bude vypadat všechno jinak.

Osobní krédo – jedna věta.

P: Nikdy není tak dobře, aby nemohlo být ještě líp, anebo nikdy není tak dobře, aby nemohlo být ještě hůř.

Takže v překladu: buď spokojenej s tím, co je?

P: No… buď rád za to, co je, ale snaž se o to, aby to bylo ještě lepší. A to je jenom na tobě. Jedině já si můžu za to, že jsem něco spackal. Vždycky bych začínal sám od sebe. A co chci a vyžaduju sám od sebe, je jednat férově s každým, koho potkám a nemít žádný zbytečný nepřátele. Nemám problém vyjít s kýmkoli. Jsou lidi, s kterýma se bavit nepotřebuju, ale když za mnou přijdou, tak je nepošlu do hajzlu. A o tomhle to je. A mám dvě životní zásady. Ta první je: Nikdy nic neslibuj. I když to je dost alibistický. A další věc je: Nevstoupíš dvakrát do stejný řeky. Kdykoli jsem tuhle zásadu porušil, tak jsem si tak namlel hubu… A snažím se nedělat nic na úkor druhého. Teda pokud jsem schopnej si to dostatečně uvědomit.

Co Ozy?

O: Žít naplno. Užívat si od rána do večera.

P: To mi řekla moje expřítelkyně. Chovej se k těm, který máš rád, jako bys je viděl naposledy. Chovej se tak, abys neměl nějaké nedořešené záležitosti, něco, co by tě pak mrzelo.

Mluvili jste o tom, že hodně cestujete. Dnešní doba je hodně o cestování. Žijeme rychleji než se žilo dřív?

O: V Praze se tak žije. Já když jsem v Praze, tak je ze mě Papež nervózní, protože chodím pomalu.

P: Znáš to sám. V Praze všichni spěchaj, ty třeba zrovna ne, ale ten dav tě sešrotuje a najednou zjistíš, že spěcháš taky, i když nemáš kam. Žije se o hodně rychleji.

Je tomu tak dobře?

P: Já si myslím, že z toho bude jednou velký průser.

O: Já si taky myslím. Všechno se dělá větší a větší a větší a větší.

P: My tu Zemi děsně huntujem.

Co děláte pro to, aby ten průser nenastal? Dete do sebe?

P: To bysme se museli vysrat na ježdění autem… No… Nejdem do sebe. I když si to uvědomujem. Člověk se těžko vzdá svého pohodlí. Dneska jedu do Prahy a kdybych měl jet třeba na koni, tak nevím.

Můžeš jet vlakem.

P: No dobře, je to ta míň bolestivější alternativa pro přírodu. My teda doma třídíme odpady, máme vlastní čističku…

Není ta dnešní doma trochu umělá? Žijeme trochu umělý život, děláme něco, co bysme jinak nedělali, kdyby nám to někdo nenaservíroval v reklamě. Nejsou naše životy vykonstruovány někým jiným?

P: Určitě jo. Kolem sebe máš kotel věcí, který k životu nepotřebuješ.

O: Seš pohlcenej dobou. Je to o pohodlí.

P: Je to o tom komfortu. Hnijem v pohodlí. Konzumujem.

O: Já se přiznám, že nad tím moc nepřemýšlím. Žiju si svůj život, chci si ho užít. Jak jsem řekl, jako by byl ten zítřejší den poslední. Určitě mám hranice. Ale některý věci, který se mě přímo nedotýkaj,  prostě neřeším. Stejně s tím nic neudělám.

Proč jsou teda lidi, jako třeba Greenpeace, který jsou schopní bojovat za práva velryb?

O:  Já je obdivuju. Aspoň o tom víme. Můžeme o tom přemýšlet. Lidi se nad tím aspoň pozastaví.

P: Možná když toho bude víc a začne to vstupovat do prostoru, tak to třeba zafunguje jako ta reklama. Lidi o tom začnou chtě nechtě přemýšlet.

O: To je jako s tou muzikou. Lidi o těch věcech díky tomu můžou aspoň přemýšlet.

P: Vem si bioprodukty. Třeba v Rakousku to strašně valí. Ale ono to souvisí s kupní silou obyvatelstva. Když na to lidi nemají, tak si těžko budou kupovat bioprodukty.

Věříte v Boha?

O: Já odmalička nesnáším církve. Je to jen uměle vytvořený systém poslušnosti. Můžu věřit v Boha, ale tohle odmítám.

P: Něco tam je…         

 

 

O - Ozy

P - Papež

 

 

www.sopel.freemusic.cz